Podnětný článek vyšel před nedávnem na Ekolistu. A protože Rudi Hettich je odborník na slovo vzatý, jehož přednášky a kurzy rádi navštěvujeme, musíme se s vámi o jeho slova podělit.
Rudi Hettich umí poutavě vyprávět snad o všem, překvapením pro mne ale byl jeho výklad o významu klacků a kamenů pro dětskou duši. Protože takové obyčejné polínko, se kterým si malé dítě hraje, pro ně není jen obyčejný kus dřeva, klacek či kámen může představovat cokoli a je jen jeho. Nelze jej ničím nahradit, ani jej vyměnit. Protože „dítě si nehraje s kouskem dřeva jen jako s panenkou, to dřevo je panenka, ba co víc, je přímo dítě samotného dítěte a to, co s kouskem klacku dělá, je mnohem víc než obyčejná hra, jak jí my jako dospělí rozumíme. S klackem si hrající dítě pokládá to, co se nám zdá jako obyčejný klacek, za své živoucí dítě, o které se stará. A jen tehdy, když toto pochopíme, dokážeme porozumět dítěti proč tak zoufale pláče kvůli klacíku, proč mu přináší tolik radosti, nebo že pociťuje nejhlubší žal“ (volně Rudolf Hettich podle švýcarského dětského psychoanalytika Hanse Zulligera).
neberme proto dětem jejich klacíky, nelámejme jim je a ani nezahazujme. A když už se přes hromadu klacků v předsíni nemůžete hnout, tak si s dětmi z klacků s jejich výslovným svolením něco hezkého vyrobte. Za rok či dva už většina klacků a kamenů ztratila svůj význam a třeba vám to projde. A teď už k samotnému článku.
To, že dítě skočí do kaluže, není zlobení. Je to jeho životní potřeba. Stejně jako
sebrat klacek nebo kámen. A je potřeba jim v tom nebránit, říká německý odborník na přírodní pedagogiku a volnou hru dětí Rudolf Hettich.
V posledních letech v našich městech vyrostlo velké množství dětských hřišť. Jsou krásná, certifikovaná, dobře udržovatelná. A děti je využívají, vylezou, sklouznou, vylezou, sklouznou. „To ale není prostředí pro spontánní hru,“ říká Rudolf Hettich. Většina takových hřišť je podle něho z pohledu dětí nudná a nabízí jen mechanickou činnost. „Děti přitom pro spontánní hru nepotřebují složité herní prvky nebo lesklá hřiště. Naopak, čím jednodušší hračka, čím prostší materiál, tím víc budou děti motivovány ke kreativitě,“ dodává Hettich.
Nejlepším hřištěm je podle něj příroda. Les. Svah. Nejlepší prolézačkou padlý strom. Přirozené prostředí vede děti k tomu, že se při pohybu v členitém terénu učí lepší koordinaci pohybu. A to má pozitivní vliv na rozvoj řečových schopností. V mnoha klasických školkách v Německu začala být řeč malých dětí problém. Podle Hetticha je to spojené s nedostatkem pohybu.
„Dnešním dětem přirozený pohyb chybí, mají pohybové manko. A je nutné je vzít do prostředí, které je bude inspirovat k pohybu. Do přírody,“ radí Hettich.
A jak tvrdí Rudolf Hettich, děti v přírodě není potřeba hře učit. Mají ji v sobě, jen ji musí objevit. Stejně, jako se kdysi naučily samy od sebe lézt a pak chodit. Stejně tak je v nich schovaná schopnost si hrát. Je to jakási prahra. Potřebují jen přírodu a ty nejlepší hračky – klacky a kameny. Hlínu a vodu. A prahra, tvůrčí a rozvíjející činnost, se rozjede sama.
Rudolf Hettich připomíná, že před 40 lety se v Německu o pedagogiku úplně malých dětí nikdo nezajímal. „Dnes je to nejdůležitější téma,“ říká. A stejně to bylo s pobytem dětí v přírodě. „Dnes je v lesních mateřských školkách v Německu přes 50 tisíc dětí,“ říká Hettich. Jde podle něho o přirozenou reakci na druhý extrém, kdy děti tráví celé dny zavřené v místnostech a hrají si unifikovanými hračkami. I v Česku je pozorovatelný boom lesních školek a klubů (aktuálně jich je asi 160) a o potřebě vzít děti do přírody v rámci školek a škol se hovoří čím dál víc.
Hettich doporučuje nechat dětem v přírodě volnost v tom, s čím si chtějí hrát. Dospělí musí ovládnout svou touhu dětem bránit v jejich projevech. „Klacek je pro děti nenahraditelný. Žádný výrobce hraček ho nedokáže vyrobit, dítě si ho musí samo najít v lese,“ říká Hettich. „Je to základní výbava dítěte.“ Klacek je multifunkční hračka, může sloužit jako zbraň, jako nástroj, dá se lámat, řezat, házet, tahat. Je to nástroj i prostě jen klacek. Další prapůvodní hračkou dětí jsou kameny. Každý je jiný. Skvěle se vejdou do kapsy.
„Dospělí dětem neustále říkají – nesahej na to! Neber to do ruky! Je to jeden z nejčastějších výchovných zásahů rodičů,“ pokračuje dál Hettich. A je špatný. Ruce jsou podle něho pro děti jakýsi druhý pár očí. Děti si svět kolem sebe potřebují osahat, aby ho dokázaly pochopit. Nestačí jim jen se dívat.
Fascinujícím elementem pro děti je voda. V potoku. V lavoru. V louži. Ve spojení s pískem či hlínou. Děti mají potřebu ji přenášet, přelévat, přehrazovat a znovu vypouštět. A pochopitelně do ní skákat. Každá kaluž chce, aby do ní dítě skočilo. A každé dítě chce do kaluže skočit. A celé to pobývání v přírodě se neobejde bez toho, aby se děti neušpinily. „Ale to je jejich základní dětská potřeba – zamazat se, neberme jim to,“ říká Hettich. Je to navíc čistá špína.