Dne 3. května 2021 slavíme již čtvrtý Mezinárodní den lesních školek. Protože nemůžeme slavit společně, rozhodl jsem se sepsat drobný pamflet na letošní téma: venku je bezpečně. Pokusím se vyvrátit pár mýtů a ukázat Vám, jak to děláme, protože strach z neznámého je jedním z našich největších nepřátel (spolu s blbostí, samozřejmě).
(disclaimer: píši s láskou a stereotypní floskule beru jako odrazový můstek, pokud se v tom někdo poznáte a naštvete se, stavte se k nám – až to bude možné – pohovoříme o tom a na vlastní oči si prověříte, že to funguje. Článek reflektuje postřehy autora a nemusí se shodovat s pozicí LMŠ V Závětří.)
Mýtus číslo 1: Děti mají být čisté. „Praní zabláceného oblečení je opruz. Pády na zem bolí a náš Lojzík by si mohl ublížit. Navíc, mám já to zapotřebí?„
Jistě, vy to zapotřebí nemáte! Dospělý člověk se dnes baví jinak, vždyť je přece dospělý. Šutry a klacky mu dávno nic neříkají. Navíc, dnes je přece potřeba umět to s těmi internety!
Praktický test gravitace a smyku… 
…nebo prostě čvachtání.
My to děláme především pro děti. Ty teprv vyrůstají a objevují tento svět – jeho fyzikální vlastnosti a společenská pravidla. Nejrychleji se to naučí vlastním experimentováním. V dětském světě se tomu říká HRA. V pedagogické teorii se tomu říká VOLNÁ (neboli svobodná) HRA. Děti samy rozvíjejí a naplňují právě ty potřeby, které samy mají; tvoří si vlastní pravidla her, zapojují kamarády a hru začínají i ukončují. (Více o Volné hře v některém z příštích příspěvků.) Všechny zkušenosti se zužitkují. Když děti na vlastní kůži zažijí co dělá voda, když do ní skočí nebo jak se chovají různé materiály jako jsou hlína, písek, kámen ve spojení s vodou, pomůže jim to snáze porozumět fyzice nebo chemii. O kytkách, broucích a mracích nemluvě.
Navíc, krom plácání písečku a bláta se děti učí ještě jednu zásadní věc, na první pohled neviditelnou: soustředění se. Hluboké ponoření se do hry je klíčový prožitek dětství, který není možné později dosytit.
Mýtus číslo 2: Děti nemohou lézt na stromy, spadnou a zraní se. „To nový hřiště je tak fáájn, maj tam tu měkkou zem a hned vedle si můžu dát latéčko.“
Jistě, hřiště je fajn, ušpiníte se leda tak od psích hovínek a pomluv sousedů. Vaše děti se zabaví a ten nový inventář je bezpochyby designován tak, aby vyhovoval všem standardům.
Zvládání překážek přidává na sebevědomí. 
Ten pocit, když se to po týdnech vymejšlení podaří.
Rozvoj hrubé motoriky je v předškolním věku jedním z nejzásadnějších úkolů. Lézt, běhat, skákat, to vše je potřeba k správnému vývoji dětského mozku. Pohyb je prevence obezity! A zdroj nevyčerpatelných možností spolupráce. A je to prakticky zadarmo! Učit děti předškolního věku pohybu a koordinaci těla je nesrovnatelně důležitější než ovládání tabletu (na to budou mít čas později). (Více o hračkách pro děti v některém z příštích příspěvků.)
Důležitá metodická poznámka: Děti lezou jen tam, kam (samy) mohou a umí. Průvodci pomáhat nesmí. Když dítě vylézt neumí, je to zdrojem vnitřní motivace – dítě se snaží, dokud tam nevyleze. Práce s neúspěchem a snaha o pokoření sebe sama je nedílnou součástí učení. Lezací stromy jsou pečlivě vybírány a pravidelně kontrolovány; děti se v terénu pohybují vždy s doprovodem.
Navíc, příroda je divoká, jako tento svět. Nemusíme ho dětem lakovat na růžovo, navíc původem z Číny (mám na mysli inventář hřišť), když máme les.
mýtus číslo 3: Oheň je nebezpečný, děti se k němu nesmí přibližovat. „Když jsem byla malá, v každé druhé vesnici se našel nezbedník, co podpálil stoh.“
Jo, přesně tak! A u nás na jižní Moravě jsme si hrávali ještě na Jana Husa.
Oheň je základní živel. Nedílná součást našeho života. Teplo i silný komunitní prvek. Snažím se, aby absolventi uměli oheň rozdělat, udržovat i uhasit. Kdo nechce, samozřejmě škrtat nemusí. Součástí každého ohně je hasící deka a kýbl s vodou. Práce s ohněm, dalšími nebezpečnými věcmi a vůbec celý den má jasná pravidla. Máme kvalitní Risk-benefit analýzu, každoroční bezpečnostní školení a kurzy první pomoci.
Zajímavá historická poznámka: Koncept LMŠ u nás prý vznikl před víc jak deseti lety s vidinou „takového skautu pro malé děti“. Taky není divu, že se mezi průvodci spousta skautů najde. Za ten čas se koncepce LMŠ (reprezentovaná asociací LMŠ) proměnila v uznávaný výchovný přístup (a myslí si to i Česká školní inspekce!). Jednoduše, tohle není žádná hurá akce, my jsme profesionálové a máme výsledky.
Navíc, jak se děti pravidla učí, začínají mimoděk rozumět tomu, že nám pomáhají. Pravidla určují hranice. A hranice nás chrání, uvnitř jsme svobodní a vně si musíme být opatrní. My – dospělí průvodci*kyně – zajišťujeme v rámci hranic bezpečí potřebné pro Volnou hru, svobodný a spontánní rozvoj dětí.
Mýtus číslo 4: Venku je zima a děti mohou onemocnět. „Vždyť ta naše Milunka se ani sama neobleče. A co tam bude venku dělat?“
Břečka a mráz a dětem nesvědčí. No, k čemu jim to je? Až vyrostou, můžou sedět ve skladu nebo montovně a otužilost jim stejně bude k ničemu.
Důkaz, že děti se umí důmyslně obléct. 
Kdo by odolal?
Představte si, čím dřív se děti naučí samy sebe obsluhovat, tím dřív to nebudete muset dělat vy! A naučí se to jen a jen opakováním. Když se dětem něco nepovede na poprvé, říkávám jim, „až to uděláš po sté, budeš to umět.“ Až to udělají po tisící budou v tom dobří a až něco udělají deset-tisíc krát, budou v tom mistři.
Tuhle početní úlohu zvládají někteří předškoláci. Na chvíli to zaměstná mysl a ruce už si nějak poradí. Menší děti poučovat netřeba, těm budujeme dobré návyky. A jistě, že první zima strávená venku, ve třech letech(!), může být náročná. Proto začíná školka v září! Do zimy jsme dětmi jsem sžití, víme co od koho očekávat a na co se připravit. S prvním sněhem pak na každodenní výpravy nosíme dětem erární náhradní oblečení. Po obědě odpočíváme ve vytopené maringotce.
Navíc, dnešní děti budou vzpomínat, kolik bylo sněhu, když byly malé. Jejich děcka takovou šanci spíš nedostanou.
mýtus číslo 5: Děti jsou nešikovné, takže nesmí mít k dispozici ostré nástroje, aby se nezranily. „Ta plastová autíčka jsou tak roztomilá, hihihi.“
Správně, nástroje nepatří dětem do ruk! A kdo nic nedělá, nic nezkazí a hlavně si neublíží.
Nohy od sebe, pevný úchop a dostatečně vysoký špalek. 
Jeden drží (zadkem) a druhá řeže. No big deal!
Děti jsou otevřené nádoby. Chtějí zkoušet a učit se vše, co vidí kolem sebe. Pokud nejsou děti pod vlivem umělých vlivů, uchovávají si vědomí vlastní zranitelnosti a do nebezpečných věcí se zpravidla nepouštějí.
Práce s nástroji je pro mnohé velkou výzvou. Neúspěch i drobná zranění jsou kvalitní součástí učebního procesu. Při sekání a řezání pilou k nim ale nedochází – jako průvodce nepotřebuji riskovat zdraví dětí a svou reputaci. Děti nejprv naučím pravidla, pak procvičujeme a především: zbytečně je nestraším. Když předškoláci porozumí pravidlům a získají mou důvěru, s radostí jim dávám šanci a nechám je pracovat. Děti k nářadí nemají samostatný přístup, používáme je při práci, tvoření nebo po domluvě. Na vymezených a kontrolovaných místech, vždy pod dohledem dospělého.
Navíc, předškolní děti si postupně zvědomují fyzickou odpovědnost za své jednání.
Jo a učíme se i s nožem 😉
Popojdem.
Slovy Asociace LMŠ, „pokud jsou nastavená jasná pravidla a průvodci jsou v pozorném klidu, jsou činnosti v přírodě bezpečné a děti se zároveň naučí důležité návyky. Získají zkušenost, jak funguje jejich tělo, jak zvládat náročnou situaci. Děti z lesních školek předchází riziku tím, že se učí s ním zodpovědně pracovat. Je mnohokrát vyzkoušeno, že děti si poradí, třeba si i vzájemně pomohou, když jim k tomu dáme prostor a důvěru, což jsou klíčové podmínky volné hry. Žádný obrázek ani video tuto zkušenost nenahradí.„